Ranní odjezd do San Jose se protáhnul, kdy jsme se poprvé a naposled v historii nevešli do busu. Samotná cesta trvala asi 5h. Sama o sobě nebyla vůbec nudná, museli jsme totiž od moře vystoupat nějakých 1500m výškových metrů na náhorní plošinu hlavního města. Cesta byla značená jako dálnice, ale byla to spíš jedničková okreska. Ovšem její budování muselo trval desítku let, stát stovky milionu a lidských životů. Nezřídkakdy jsme se ocitli ve vykopaném korytu přesně na silnici, z jedné strany i 40m stěna, ze druhé nemenší srázy. Tunel jsme potkali jediný, takže všechny stoupání a sjezdy se násobily. Samotný přejezd těchto komplexů je zážitkem, zejména zásluhou řidičů závodníků :))
V San Jose nám poprvé bylo chladno, přece jenom tě pár výškovým metrů bylo znát :)) Po menších komplikacích daných špatnou mapou jsme dorazili do naprosto luxusního hostelu s restauraci a barem na střeše, bazénem, zkrátka vším, co si jenom turista může přát. Zabookovali jsme následujících pár nocí v Arenalu a na Coco de Playa a zaslouženě jsme odpočívali a nasávali atmosféru hostelu. Do města jsme se na varovnání místních v noci vůbec nevydali a časně ráno jsme vyrazili na bus do La Fortuny pod vulkánem Arenal. Cesta 5h nás pěkně zřídila, počasí se kabonilo a při pohledu na hostel za $7 to nebylo zrovna nejoptimističtější, ale přece jenom to bylo nakonec mnohem lepší než to vypadalo. Odpoledne jsem ještě stihli ukecat slevu na místní canopy, které byla velmi záživné i vzhledem k mému respektu z výšek :)) Při pokusu o natáčení jsme se na 800m laně točil jak malé dítě na řetízkáči a divím se, že jsem foťák při té krizi nezahodil :))
Druhý den jsme podnikli výlet na kolech na lago de arenal, které je největší v costarice, byl to cca 15km výstup, který nám dal hodně zabrat, nakonec jsme ani odměněni nebyli, protože lago byla normální sypaná přehrada, která nevypadala nijak zvlášťně :)) při retrospektivním zvážení jsme usoudili, že jsme se mohli válet radši na hostelu :))
Celé tři dny tam bylo počasí všelijaké, byly hodiny, kdy celý vulkán něšlo vůbec vidět, většinou byla špička v mracích, ale každopádně budil hodně velký respekt :)) Třetí den jsme se k němu šli podívat, spásný nápad jet busem abychom ušetřili nebyl úplně ideální a tak jsme šlapkali 3 km než jsme vůbec dorazili do parku :D Babka v okýnku nás skásla o $10 a dala nám vytištěnou mapu s asi 4 km chodíčků :D trochu otráveně jsme se pak vydali do parku, prošli se přes lávové pole udělali pár fotek a bylo :)) jelikož jsme to zvládli velmi rychle tak jsme měli asi 2,5h času do dalšího busu, samozřejmě jak bylo naším zvykem jsme si nikdy nebrali nouzové jídlo ani vodu se slovy, že tam přece něco musí být :)) Cestou zpátky jsme se rozdělili na dvě stopující skupiny po dvou. Můj holohlavý kamarád a já jsme velice překvapivě na 16. pokus dokázali upoutat španělský pár, který nás svezl zpátky do města :)) Jelikož se už nedalo stihnout nic dalšího, rozhodli jsme se udělat pár bramboráků :))