Vypakovali jsme se z Playa de Coco a vydali se dále na sever k hranicím s nicaraguou. Cesta překvapivě ubíhala až ke zmiňované hranici, bus nám zastavil před celnicí. Opět jsme vyplňovali formuláře a tentokrát stáli i docela slušnou řadu. Místní si snažili vydělat prodejem imigračních formulářů, které samozřejmě dostali zdarma a poté předvyplnili nepodstatné části. Za tuto službu se někteří nestyděli účtovat i $5. Dále se na hranicích pohybovali směnárníci, kteří hbitě zbavovali místní i turisty nepotřebného oběživa. Byli hodně přívětiví, zejména proto, že věděli kolik vydělávají :)) Ovšem stále byli výhodnější než směnárna.
Přechod byl tentokrát kilometrový, stihli nám prohledat bagáž a pak nás nahnali do oplocené uličky, která trochu připomínala cestu prasat na porážku ... naštěstí na konci této uličky nás nečekaly nože, ale jenom dalších pár set metrů přesunu, které korunovala další celnice, postavili jsme se do fronty, přede mnou asi 5 lidí, úředník za prvních 30 minut vyřídil tři soukromé hovory, snad i poobědval a nakonec mě požádal o $14 jako vstupní poplatek. Byl jsem nadšen :))
Každopádně tato situace vystihovala pracovní nasazení většíny lidí v těchto zemích, prostě všechno v klidu, všecho mělo svůj čas, jedinou obranou bylo sundat si hodinky a nedívat se na čas, jinak by člověka trefilo :)
Poté jsme ještě zaplatili "turistickou" taxu za vstup na autobusovou zastávku a mohli si v klidu užít cestu busem. Ovšem to bych se nesměl nervovat tím, že jsem si batoh nechal hodit na střechu :)) Samozřejmě to byla nejostřejší jízda, kterou jsme zažili a při výstupu jsem se modlil, aby tam aspoň něco zůstalo. Odnesl to jenom šampon, budiž mu příkop měkký :))
Nicaragua byla na první pohled chudší a špinavější země, i lidé se na nás dívali víc nedůvěřivě ... přitom byla nejmíň ovlivněná cocacolovou kulturou, proto také asi nejzajímavější ...
Vystoupili jsme v Rivasu, vstupnímu místu k ostrovu Ometepe uprostřed Laga de Nicaragua. Bylo to první místo, kde jsme chtěli zůstat, ale nedalo se. Museli jsme potkat kamaráda v Guatemala City byli jsme stále minimálně 1 tkm. Podívali jsme se, nafotili a vyrazili do Managui ...
Tam začala jedna z nejzábavnějších akcí při bookingu hotelu. Začalo to tak, že jsme nechali kamaráda zabokovat nám hotel, dostal instrukce, co a jak, cílem bylo ušetřit $2 za bookovací poplatek. Jelikož poté již nefungovala wifina na hotelu a ostatní mobily již také neměly signál jsme nevědiěli, jestli to stihnul ...
Byli vydáni na pospas stmívající se manague, neměli jsme ani adresu hotelu, věděli jsme jméno ... Po deseti minutové poradě místních taxikářů nás za odvezli do onoho hotelu, suverénně jsme vešli a tvrdili, že máme rezervaci ... :)) všichni začali hledat ... poskakovali kolem nás dobrých 20 minut, než jsem se připojil na wifinu, kde jsem našel zprávu, že bydlíme v hotelu v úplně jiné části města :)) Z hotelu jsme hambou prakticky vysprintovali ... ještě nám stihli říct, že jestli chceme jet ranním busem musíme si koupit lístky. Tak jsme vysprintovali z hotelu a snažili se podle jejich navigace stihnout kancelář do sedmi. Po cca 2 km přesunu jsme to stihli :)) bohužel ona kancelář tyto lístky neprodávala :D takže jsme byli v manague bez lístků a zatím daleko od hotelu ... Naštěstí jeden hodný taxikář nás za nepatrný poplatek povozil trochu po městě až do hotelu :))
Hotel byl hezký, taky nejdražší jaký jsme na tripu měli :)) na hotelu probíhala narozeninová akce dcery majitelky, byli velice pohostinní a dostali jsme i najíst :)) Po šesté coroně jedna mladá mamča začala být trochu přítulná a neustále nás podněcovala k tanci. Což o to, s tancem zásadní problémy nemám, ale před nastoupenou rodinou tancovat s odekádu starší partnerkou neváhající tancovat "na tělo" bylo i na mě víc než dost ... :)) Každopádně jsme se moc nevyspali, také proto, že ve tři jsme vyráželi na bus, si koupit jízdenky na pátou ...
Jízdenky jsme nakonec měli, v buse bylo asi 30 lidí, 13h denní přesun z Managui do San Salvadoru byl zážitkem, ale naštěstí uběhl víc než rychle, poté jsme vzali ještě 2h "chicken bus" dolů k paficiku do San Diega ...
2024 ©