Přesun z Guatemaly do Belize byl opět s použitím water taxi. Před odjezdem jsme dostali razitko v místní office, za cca $10, pak jsme vyrazili na trajekt, který nás stál na naše rozpočtové poměry značných $30 :)) Dali jsme si suprovou snídani s něčím nevábně hnědým, podle našeho mínění záměrně rozmixováno tak, aby nešlo poznat o co šlo :)) Samozřejmě zapracovala představivost a hned jsme si povídali, jak místní rozmixovávají turisty :)))
Vzhledem k tomu, že cesta měla trvat přibližně hodinu, jsme podvědomě očekávali pěknou lodičku, třeba jako stáva v přístavu ... Takový roztomilý "parníček" to byl :)) Ale to bychom to nebyli my, kdybychom jeli "parníkem" ... vytáhli nám naši "oblíbenou" lodičku, na které už jsme se tolikrát vymáchali :)) abychom to neměli bez zábavy, dopředu nacpali minimálně 200 kg carga, na to naše batohy, byli jsme naprosto nadšení :) Navlekli jsme na sebe pláštěnky k pobavení místních, nám to ovšem bylo jedno, jelikož jsme věděli co nás čeká aodrazili jsme od mola :) Kámoš byl na watertaxi poprvé, tak aby mu to zpříjemnili, byl jeho batoh naložen tak, že celou cestu trnul, aby mu nevystoupil z lodi ... mimochodem jsme nějakých pár vln schytali :))
Dorazili jsme do belize a nastal ten nepopsatelný pocit, kdy na mě promluvil celník anglicky, páni to byla úleva :)) Zajímavostí belize je velké procento černochů, narozdíl od ostatních zemí kde prakticky převládaly mexické typy ... každopádně v Punta Gordě chcípnul pes, poobědvali jsme naše zamilovanou kombinaci maso, rýži a fazole a vydali se na autobus do dangrigy. Žádné překvapení nás nepotkalo při zpozorování busparku této země, byly to opět americké busy, tentokrát nejstarší bluebirdy :) Cesty byly rovné a pohodlné. Problém byl, že vzledem k absenci jakékoliv opory hlavy se v busech, což nás značně vyčerpávalo. Po několika mílích francouzska usnula, ovšem v hned v následující zatáčce jsme ze zadu uslyšeli dutou ránu o okno :)) Tím jsme usoudili, že na to musíme jinak ... po několik pozicích jsme zjistili, že jediná možnost je spát na supermana :)) ale že by to byl nějaký zázrak se říct nedá :))
Dorazili jsme do dangrigy po pár hodinách cesty, vítalo nás nevzhledné město, kde pouze hlavní cesta bylo asfaltová :)) Dřevěné domky na kuřích nožkách proti přílivovým vlnám v nás před spánek v hostelu u moře, který tuto vychytávku neměl značně ukliďňoval :)) Každopádně jsme se ubytovali na jednu noc v nejlepším hostelu, začalo nám nádherně na ty pískové cesty pršet :)) Naštěstí jsme to uklidnili jamajským pivem, které jsme si koupili poprvé a taky naposled :)) Každopádně byla to víc než díra ---
V té chvíli jsem si uvědomil, jak immuní jsme vůči světu, kámoš neustále pobíhal s foťákem a očima zkušeného dokumentaristy, bleskem div neoslepil polovinu populace :)) Prostě 3 týdny někde a už je ti prakticky jedno, co se děje okolo :)))