Tak a přišlo to i na mě. Dostudoval jsem v řádném termínu, odstátnicoval. Diplomka se líbila, dokonce jsem byl oceněn červeným diplomem, rodiče se pyšně nadouvali a neustále mě ujišťovali, že když si tu práci nenajdu já, tak u si ji nenajde opravdu už nikdo. Celý proces hledání práce byl velmi zdlouhavý a popravdě jsem rád, že jsem ho začal půl roku před státnicemi, jelikož bych asi nepracoval ještě do teď. Nabuzen svými zahraničními zkušenostmi, jsem se hned od začátku snažil prodat v top firmách. A ejhle, kdo by to byl řekl, že jsem nebyl zrovna úspěšný. Dokonce to došlo i tak daleko, že po 5 minutovém pohovoru po telefonu v mé vysněné firmě se specialistka rozhodla, že stačilo, protože nejsem ten správný kandidát a už se neozvala. To bych nebyl já, abych si to nebral osobně !! Většinou výběrová řízení probíhala tím způsobem, že se člověk dostal za všechny ty opruzové testy, assesment centra a pak většinou dojel na nějakou krávovinu. Tlačen nedostatkem míst v oboru nezbývalo než se zkusit poohlédnout i mimo. Už si přesně nepamatuji, která dobrá duše mi přeposlala inzerát na „international trainee ve výrobě“ ve firmě, která se hrdě prohlašuje největším inovátorem na trhu. Status dvojky na trhu říkám si, to bude tam ale všechno šlapat !! Posílám životopis, ozývá se mi personalistka, chvíli jsme povídali a jelikož mě buď neposlouchala – protože neexistuje věta, kterou si personalistka nemůže vyložit špatně a tím vás definitivně odepsat – nebo si třeba lakovala nehty, mě pozvala na assesment centrum. Assesment centra mě ve své podstatě baví, je to strategická bojovka, kdy jen poslední má šanci dostat se k nabídce. Většinu lidí se dá prohlédnout jednoduše, čím víc povídá o tom co dokázal, tím menší je reálná šance jejich postupu. Překvapilo mě, že se na nás 12 kandidátů přišlo podívat 10 nejvyšších manažerů. Musím přiznat, že to dodalo pocit důležitosti. Každopádně, nějak to proběhlo, většina lidí vybuchla na individuální studii, která se samozřejmě nevztahovala vůbec k náplni pozice, nebo neschopnosti se prosadit ve skupinové diskuzi. Sranda byla, že jsme byli kontaktování poslední tři na které se mimo dalších ostatních kroků přijelo podívat i evropské vedení. Překvapivě 10 min pohovor stačil, aby z těch 3 kandidátů byl vybrán jeden, i přes to, že se tvářili, že jsou volná 4 místa. No nevadí, říkám si a pouštím nabídku z hlavy. Načež volá ona personalistka, že teda jsem se líbil a že by mi nabídli lokálního traineeho. Váhám, váhám, váhám a jelikož jediná další rozumná nabídka je „bachař“ ve skladu amazonu, po dlouhé úvaze přijímám. Přece jenom přisli se na nás podívat manažeři, projevili zájem a už jsem toho prošel tolik, že to přece nezahodím. Hloupá to úvaha.
Onen lokální trainee program byl pěkně koncipován, tedy alespoň na papíře. Myšlenka, že si člověk obejde všechna oddělení a všude se něco přiučí je přece to co každý potřebuje. Sice jsem moc nechápal, proč je to na 3 měsíce, ale tak říkám si, že nejsem první tak to mají asi vymyšlené. Potkal jsem opět svoji personalistku, při druhém meetingu jsem pochopil, že tato slečna, která má problém se podívat lidem do očí není úplně asi ten ideální people person, ale možná tomu jenom nerozumím. Největší šok z mé strany byl, že jsem nastoupil a neměl jsem kancelář, natož počítač. Takže jsem vyfasoval ochranné pracovní pomůcky a vyrazil po jednotlivých odděleních. Svého nového šéfa jsem potkal na 10 min v prvním týdnu, kdy mi slíbil, že se uvidíme velmi často a že cokoliv zařídí a že se těší na spolupráci. Pak jsem ho asi 3 měsíce neviděl déle než na 10s a nebylo to tím, že nebyl nepřítomen.
První den jsem šel domů dřív, protože školení skončilo v jednu a nějak na mě nikdo neměl čas. Takhle to probíhalo skoro celých 9 týdnů. Většinou se prezentace každého oddělení smrskla na 30 min až hodinu, plus obhlídka pracoviště a pak se prohlásilo, že bych tam musel být rok, abych se něco dozvěděl a tím veškerá snaha o předání informací končila. První týden tohoto kolečka jsem byl úplně hotový. Tolik proflákaného času bych neměl ani kdybych snědl 10 brownies. Měl jsem pocit, že můj mozek pracuje na 10% a slyšel jsem jak mi umírají mozkové buňky nudou. Snažil jsem se bránit jak jenom to šlo, bohužel většinou mě supervizor oddělení strčil někomu „na hlídání“ a popravdě ti lidé věděli, kde se pomačká čudlík kdy. Když věděli proč, bylo to příjemné překvapení. Diskuze se bohužel pak většinou zvrhly na téma mého studia, tak jsem řekl, že jsem dostudoval a hned mi začali říkat pane vedoucí a že jsem sebral moudrost světa … no bodejď, když půlka z nich nedodělala ani střední, když jednou týdně přečetli jedno číslo Blesku, tak to byl mezi kamarády literát a tak si dovedete představit, jak dlouhé a výživné byly diskuze s nimi.
Dále jsem si přivykl místní mluvě, kdy se místo oslovení používaly výrazy jako ten č…k, k…t, d…t a tak dále, což mě maličko vyděsilo. Následně jsem si všimnul, že kamkoliv jsem byl schován na hlídání, tam pomlouvali všechna pracoviště a nejvíc to, kde jsem byl předtím. Zajímavé jsem si říkal, ale všichni mi říkali, vydrž, tohle je nuda, ale pak budeš mít supr projekty, budeš mít šanci se ukázat. Tak jsem zatnul zuby a držel. Tyto 3 týdny skončily a já měl za sebou jedinu hádku s psychicky labilní osobou, kterou jsem ustál se ctí. Považoval jsem to za vítězství v sebeovládání. Posilněn tímto částečným vítězstvím jsem si šel do dalšího kola.
Začala tedy práce na kterou jsem byl vlastně přijat.
Dostal jsem své hodnocení z výběrového řízení, po dvojité urgenci, kde jsem se dozvěděl, že bych měl být spíše specialista, libuju si v nedemokratických rozhodnutích a nemám zrovna tu nejlepší pracovní morálku. Zajímavé co ze mě dokážou dostat během jednoho dne a dvou testů... pokracovani priste
2024 ©