Z dangrigy jsme vyrazili do San Ignácia, které bylo svou lokací příhodné pro návštěvu májských ruin a dvou národních parků. Hlavní město belize belmopan byl naší přestupní stanicí, tento autobusák měl zvláštní pravidlo, kdo nesedí, nejede :)) V autobuse již bylo značně plno, když jsem nastoupili, seděli jsme prakticky po čtyřech na jedné sedačče :)) neohaduju si tipnout kolik lidí v busu bylo, a ještě hůř se ohladuje poté, co bus zajel za roh, kde čekalo dalších 40 lidí kteří se nacpali do uličky :)) po dalších 5 zastávkách bus byl naplněn neprostupnou hradbou těl a i místní atlet výběrčí uznal, že tohle na protahování není :))
Dorazili jsme do San Ignácia, nevětšího města oblasti jen pár km od hranice s Guatemalou. Město na danou oblast velmi dobře vybavené, spousta restaurací, diskotéka, několik velice pěkných barů, na kopci casino.
První den jsme se zotavovali po přesunu a jelikož ve městě nebylo nic k vidění, dali jsme si nějaké pivko a šli spát, následující den jsme si pronajali auto. Důvod byl víc než pragmatický, všechny tours okolo byly za $70+ a všude se muselo jet docela kus cesty. Dostali jsme za docela rozumných $70 malou čtyřkolku chevy tracker, autíčko to bylo fajn, jenom nás trošku zarazilo, že nemá značky ... :)) Po nezbytném nafocení auta jsem se zeptal proč nemáme značky, pronajímatel s klidem v duši odpověděl, že úřad jich nemá dost a že se nemám čeho bát, opsal si něco z mého pasu, ignoroval i to, že mi nebylo 25 tak jsem podle smlouvy neměl vůbec řídit, předal nám klíče, vizitku a popřál pěkný den. Po pár mílích jsme zjistli, že má i propadlé pojištění ... :) Skoro nám to připadalo známé heslo: přijeďte na dovolenou do belize, vaše auto tu už dávno je :)))
Sednout do automatu podruhé v životě mi dělalo trošku potíže, takže jsem z půjčovky vyjížděl jak žáček autoškoly při prvních jízdách ... samozřejmě že jsem nezapomněl vycukat spolucestující při pokusu o brždění levou nohou :)) každopádně prvních pár mil v belizském provozu jsem si připadal jako prvorodička ...
Koupili jsme si mapu, natankovali a vyrazili do národního parku Mountain Pine Ridge Forest. Suveréně jsme si změřili vzdálenost na Caracol, která byla cca 80 km a říkali si, že bychom to mohli za hodinku dát :))
Ujeli jsme sotva 10 km, odbočili na san antonio a po 300 metrech konec asfaltu, nevypadalo to ale tak zle, pokračovali jsme v pohodě, rychlostí asi 25 kmh, která se při sebemenší nepozornosti zdála vzledem k hlubokých dírám v šotolině až strašidelnou :))
Autíčko snášelo cestu relativně v pohodě, jenom neustálé kličkování mezi dírama a šutrama nebylo úplně to co jsme si představovali, naštěstí jsme to zvládli a po 20 km dorazili do parku, kde jsme se zapsali do návštěvní knihy, patrně kvůli statistkám zabitých v parku :)) cesta se překvapivě zlepšila, uháněli jsme místama i 45 kmh :)) Cílem byly 5 sisters waterfalls. Navigace nebyla úplně snadná, protože místní značení není moc obnovováno, přijeli jsme do hotelového resortu, který byl vstupem k vodopádům. Slezli jsme pěkných pár výškových metrů a začali se rochnit pod vodopádem. Voda byla chladná, ale dalo se to vydržet, každopádně se začalo trochu zatahovat a po chvíli i pršet. Již na tak docela kluzké cesty napršelo, což teda mě narozdíl od zbytku posádky ani trochu nevadilo :))
Po ujištění domorodců, že není problém se čtyřkolkou dorazit na 1000ft hidden falls, jsme se vydali na 10km zajížďku :)) Cesta se stávala víc a víc blátivou, po pátém km jsme dorazili na první opravdu muddy úsek. Jelikož nejsme z cukru a trochu bláta mě přece nepřinutí se otočit, jsem bez hnutí brvou pokračoval :)) ovšem na zadní "palubě" nálada poněkud povadala :)) Po dalším km jsme se dostali do krásného baheního stoupání ozdobeného kolejemi a pár šutříky, do kterého to opravdu chtělo trochu víc přišlápnout a vyhrabat se až nahoru. To se mi po pár slušných kontra manévrech podařílo, a poslední zatáčku jsme si jenom tak trošičku neplánovaně střihnul sideways tak 15m ... Což o to, já věděl, že není problém to zvládnout, ale zadní paluba začala kafrat ve stylu "musíš s tím autem tak smýkat ?" :)) Suše jsem vysvětlil posádce, že poslední 2 měsíce hraju colin mcrae rally na volantu, tak že se nemají čeho bát :D Najednou bylo hrobové ticho :D
Cesta se stávala čím dál tím lepší, objevovalo se mrak kaluží, až jsme dorazili k 25m potvoře :)) Přesně nevím jaké zásady platí při projíždění rozsáhlých kaluží, ale můj mladistvý instinkt mi poradil to tam slušně napálit, v půlce přejet napříč celou cestou a pod plynem z toho ven :D Po oznámení plánu se na tvářích všech objevil více či méně vyděšený výraz :D Neviděli jsme totiž víc než 8 aut za celý den a na šlapání pro pomoc to bylo trochu daleko. Se trochou štěstí to vyšlo tak jak jsem si přál :))
Dorazili jsme na vodopády, začalo nám poprchat, uvítal nás strážce, odebral nám příslušný obnos peněz a docela pobaveně se díval na mě a náš malý chevy, v pohledu mu bylo patrné překvapení, že jsme to zvládli :))
Výhled na vodopády byl supr, bohužel nešel celé vyfotit a jelikož se tam nacházela jenom malá vyhlídka, za 10 min jsme už byli zpátky v autě. To už se nám krásně rozpršelo, takže řízení bylo čím dál tím víc zábavnější :)) Tu samou kaluž jsme na cestě jsme po dlouhé úvaze proletěli ještě ve větší rychlosti :))
Vydali jsme se na cestu domů, už bylo dost hodin, neměli jsme zrovna nejvíc benzínu, jídla ani vody a ještě jsme chtěli udělat zastávku v krápníkových jeskyních. Cesta k jeskyním byla fajnová cesta finského typu, jenom víc kamenatý povrch, všechno probíhalo víc než v pohodě, než jsme dorazili k řece. Světe div se, nebyl tam most :)) Rozhodli jsme se to přebrodit, nebyl to příjemný pocit.
Dorazili jsme do Creeku se setměním, majitel nám hned vyrazil dech s tím, že chce za 45min kánojich v jeskyni za 4 lidi snad $300 ... naše pohledy mu jasně řekly, že to teda tězko, po smlouvání nás nechal projít 4 lidi za $75, což retrospektivně při dávno zaplacených nákladech byl velice pěkný zisk ...
Dostali jsme průvodce, z májské komunity, byl zdatný vypraveč. Nasedli jsme do kánojí, vysvětlil nám, že se pro nás už nikdo nevrátí, když tam zůstaneme, naložil autobaterii do lodi, kovovou svorkou připojil halogen a vyrazili jsme :)) Jako naprostý idiot jsem si sedl dozadu, že budu řídit, aby kámoš mohl dělat fotky. K mému překvapení nedostal ani pádlo, jsem v tom byl sám v jeskynním korytu řeky, kde jsem se sotva s kánoí vešel :))
Po prvních pár pokusech o ovládání tohoto šíleného plavidla jsme přešli na model odrážení se o stěnu jak to jenom šlo, protože jsem se tam prostě nemohl vůbec vejít :D V jeskyni brutální tma, hlas průvodce byl skvělý, takový tajemný, pověděl nám dost o kultuře. V jednom momentě vypnul světlo, nešlo absolutně nic vidět a netopýří zvuky tomu dodaly supr atmosféru :))
Kdyz jsme se vyodráželi z jeskyně, byla už tma i venku. Nasedli jsme do auta, již profesionálně přebrodili řeku a vydali se na noční RZ do san ignácia. Cesta byla supr čitelná, nikde nikdo, tak jsem si chvílema připadal jako Marcus Gronholm :D blížil jsem se i jeho pravděpodobné průměrné rychlosti na dané trati, teda kdyby si zastavil na půl dne na houby :))
Dorazili jsme do hotelu, pokusili se vrátit auto, při čemž vznikla supr sitauce. Přijel jiný týpek, chtěl po mě klíče a že je to jako urovnané. Instinktivně jsem mu ty klíče dal, ale pak nás napadlo, že to může být kdokoliv, tak jsem se začal cukat, sedl jsem si do auta, že jedu s ním, načež týpek se zvedl a že musí někam jít i s klíčema, kámoš ho sledoval a byli jsme z toho značně streslí. Naštěstí šel jenom říct majitelovi, ať popojede autem. Stejně jsem trval na odvozu auta a vyřízení papírů v kanceláři. Týpek byl překvapený, ale neprotestoval, odblokoval kreditku a tím to skončilo.
Večer jsme ještě stihli happy hour v místním baru a náš ne jdražšía pravděpodobně i nejvysilující den skončil spánkem dřevorubců :))
2024 ©